Cesta do Guinee Bissau

 

10.díl - Opice

Opouštíme Guiledje a noříme se stále hlouběji do pralesa. Musíme zavřít okna aby nám z větví podél cest nenapadali do auta hadi. Takové zkušenosti tady jsou. V autě je zase nedýchatelno, ale co nám zbývá. Naši průvodci památným místem v Guiledje cestují s námi ve svém pickapu. Vlastně využili toho, že byli s ženami nakupovat v Quebo. Část jich sedí na nákladovém prostoru mezi zbožím a hadů se asi nebojí. Čeká nás asi 45 kilometrů do Jemberem kde budeme i ubytováni. Kvalita cesty neumožní rychlou jízdu. V autě tak strávíme přibližně další dvě hodiny. Vyhýbáme se výmolům, kličkujeme. Stejně jako u nás po zimě, tak zde po období dešťů vyžadují všechny cesty opravy. U nás se to snažíme, ale tady to zůstává bez jakéhokoliv zásahu. Do míst kam míříme zase tolik aut nejede. Za celou dobu potkáme jenom dvě auta a není to výjimka pro tento den. A tak vlastně proč opravovat. Cyklista? Taky výjimka. Říkám Ruiovi, že u nás polní cesty udržují lidé z blízkého okolí sami. Diví se. Já to nevysvětluji. Oni to mají tak a my jinak. Lidé tu mají zjevně jiné starosti než sami opravovat cestu. Bojují o přežití. Na druhou stranu je toto jediná cesta, jediné spojení s civilizací a lékařská pomoc je pak téměř neuskutečnitelná. Projíždíme Amedalai a Tombali. Místem, kde je soustředěna pěstitelská produkce kešu, ananasů a pomerančů. Farmu zde založil před lety podnikavý Ital. Na chvíli zastavíme u pomerančového „sadu“. Stává se, že sem chodí opice za snadnou potravou. No prostě tady kradou. Čekáme necelou hodinu a i my se občerstvujeme pomeranči, Tady se konzumují jinak než jsme zvyklí. Okrájí se, pak se horní čtvrtina nařízne a z plodu se vymačká a vysaje šťáva. Zbytek se odhodí. Každý takto vymačkáme tři pomeranče a opice nejdou a nejdou. Domorodci mezitím vypráví zážitky jak ty potvory například ukradli oblečení muže, který se myl u studny a ten se pak vracel do vesnice nahý a nebo jak opice napadli pomeranči muže, který se jim z jakéhosi důvodu znelíbil, či jak ukradli přímo ve vsi drobné předměty včetně mobilních telefonů a když se pak opili banánovým (rovněž kradeným) vínem, vše vrátili. Musíme pokračovat, abychom se dostali do našeho cíle za světla.

Prales je hustší a hustší. Jemberem je vesnice na rozcestí do jižního Cabedu a západně položeného Cadique Nau v blízkosti řeky Cumbija ve směru do centra jižní části země, do Catio. Vyptávám se zda pojedeme zpět tímto směrem, abychom poznali jinou část parku Cantanhez, ale je mně vysvětleno, že to v žádném případě nejde, protože od poslední války končí silnice u řeky a převoz lodí není v provozu. Kdy bude a zda vůbec se už ani netroufám ptát. Jsme tady. Malá vesnička  a my zastavuje na jejím jižním okraji. Tady je něco jako camp. Venkovní restaurace, která funguje jenom na zavolání, dvě kruhové stavby, které svým typem kopírují charakter staveb domorodců jsou rozděleny příčkou na dvě poloviny a v každé je ubytovací prostor pro dvě osoby včetně sprchy, WC a umyvadla. Tam bude bydlet Rui. Nás správce campu zavede do sousedního zděného objektu, který má šest dvoulůžkových pokojů, ve kterých není nic jiného než bambusové postele. Na velké chodbě je společné sociální zařízení. Daddy, Monika a já budem tady. Jak později zjistíme, zbytek ubytovacích kapacit campu je obsazeno několika studenty z Portugalska, Británie a Francie, kteří zde společně s americkou profesorkou zkoumají v rámci přírodovědného studia zkoumají život primátů. „Tamhle jsou, támhle jsou“, volá na nás náš průvodce muzeem v Guiledje, který s námi dojel až sem. Je totiž z Jemberem. Kdo, kde, koukáme jeden na druhého. Záhy pochopíme, když se podíváme za jeho namířeným ukazováčkem. Na stromech všude kolem nás jsou opice. Skáčou z větve na větev, nenechávají se rušit životem vesnice pod sebou. My je vůbec nezajímáme. Věnují se sami sobě. Náš průvodce zajímavě vypráví o soužití lidí s opicemi a upozorňuje nás na další a další jedince či matky s mláďaty ve větvích. Je jich tady plno. Jsme u vytržení. „Tenhle strom, to je sexuální povzbuzovač. Opice olizují listy a nebo koušou kůru a pak se pořád jenom milují“, informuje nás. Za informace jsme ho za jeho nekonečnou odpolední prohlídku vzali na milost. Rui pokyvuje chápavě hlavou. Rychle se stmívá a přestává být do stromů vidět. Průvodce nám slíbí přivést někoho, kdo nám ukáže šimpanze. Jdeme tedy dokončit ubytování a nejsme schopni pochopit systém přístupu do ubytovny. Ta má sice z každého pokoje dveře přímo ven, ale od těch jsme nedostali klíče. Klíče máme naopak od dveří do společné chodby z níž vedou  jedny jediné dveře na opačnou stranu objektu a k nim je jeden klíč. Vezmu si ho. Zabouchneme dveře a jdeme na večeři. Pečené kuře s rýží bylo výtečné. Zdržíme se a čekáme na „šimpanzího“ průvodce. Daddy už nechce čekat. Vzal si společný klíč a přinesl nám ho zpět. Asi si dveře zajistil. Pak přišla jedna ze studentek, že by taky chtěla jít spát. Dobře, běž si, říkáme si a čekáme na klíč. No jo, ale ona si ho nechala. Nevrátila nám ho. Jak se do ubytovny dostaneme my? Zlobím se na nesmyslný africký systém. Nervózně čekáme na „šimpanzího“ průvodce. Došel kolem desáté večer se zprávou, že na šimpanze se musí hodně čekat, protože každý den z  důvodů vlastní bezpečnosti mění „byt“ a je nutno nejprve pozorovat kam půjdou „bydlet“ a pak na ně brzo ráno čekat. Někdy to může trvat i tři čtyři dny.  My jsme prý předem neoznámili, že budeme chtít vidět i šimpanze a ze dne na den to prostě nejde. No, já bych to oznámil, ale kdy, jak, komu …. Přece nejezdím do Guineje-Bissau každý rok. Půjdeme radši spát. Rui pochopil gradující nervozitu a tak a se šel otcovsky přesvědčit zda se dostaneme na zamčené pokoje. Nedostaneme. Klíče si nechala Portugalka a společné dveře zabouchla. No to už moc. Rui zavolá správce, aby nám odemkl. Ten klíče taky nemá. Jeho řešení je, že buší na jedno okno po druhém a čeká, koho se mu podaří vzbudit. Je to Daddy. Nevypadá nadšeně, ale vpustil nás dovnitř. Ruiovi jsme neřekli ani dobrou noc – na ty zatracený africký systémy si asi nezvykneme. Konečně na pokoji a teď ještě rychle sprcha. Světlo prý bude svítit do půlnoci a pak se generátor vypne. Dobrá zpráva: voda teče. Sice malý pramínek, ale teče. Na pokoj se již vracím potmě. Naštěstí jsem si připravil čelovku. Zamáčknu brouky, kteří lezou po posteli, spustím moskytiéru a uléhám…Dobrou noc, Afriko



« « «
Zpět na OBSAH
» » »