Cesta do Guinee Bissau

 

11.díl - V deštném pralese

Budím se brzy. Ještě je tma. Dívám se na hodinky a je 4:40. Něco klepe nade mnou. Připadá mně to jako doma, kde bydlíme v podkroví a přesně takhle tluče  na střechu déšť. Jdu ven z naší ubytovny a dveře si zajišťuji batohem. Nemám klíče a dveře nemají z venklu kliku. No a vzpomínáte na včerejší večer? Hele ono fakt prší! To snad není možné! Vždyť tady nemá pršet vůbec. Až do května….

Tak to ten deštný prales? Nevím. Prostě prší jako v u nás na Medarda. Koukám po opicích. Asi ještě spí jako Monika, Rui a Daddy. Zkusím se podívat do džungle než se ostatní probudí. Je tady nějaká pěšina, tak to zkusím po ní. Píše se, že deštný prales zarůstá tak rychle, že zpátky už cestu nenajdeš. Otáčím se a pěšinu vidím pořád. Asi jsem neměl tolik číst a nebo když tady nic nefunguje, tak třeba ani prales nezarůstá. Ale z horních pater stromů prší pořád. Zajímavé. Vracím se zpátky. Daddy klečí u stromu, který nám včerejší průvodce označil jako sexuálně podpůrný. Co tam dělá? „Moniko, vyfoť to!“. Ale ne, ne, neděje se nic špatného. Došel jsem až ke stromu a je mně to jasnější. Daddy dostal od Ruie úkol: Okrájet kůru stromu do papírového sáčku a dopravit domů. Když to pomáhá opicím, tak proč ne nám a dostávám půl kila kůry. „Naložit do vody, nechat na sluníčku a každé ráno trochu upít“, doporučuje náš průvodce, když vidí „opičí“ snažení. Přestože tomu moc nevěřím, dopravil jsem kůru až do Dvorka, ale po cestě to chytilo nějakou plíseň. Tak z tohoto už asi nic nebude! Rui je však doma pohotový. První jeho činnost po návratu domů je: naložit kůry do vody. „Na co to je?“ ptá se Zhe. „Aby mě nebolelo v podpaží,“ odpovídá Rui s tváří pokrového hráče. Mrkneme ne sebe a dusíme smích. Druhý den ráno bude ochutnávka. Uvidíme.
Mezitím se oteplilo a ustal „déšť“. Postupně se probudila celá vesnice a taky naše opice. Není jich však tolik jako včera večer. Chvíli se ještě kocháme pohledem na ně a pomalu a neradi se začínáme loučit. Správce ubytovny nám dává na cestu banány a pomeranče. Beru to jako akt usmíření za podivně ovládanou ubytovnu. Ještě nezapomenout kůru stromu, který nevím jak se jmenuje, aby nás nebolelo v podpaží...a jedeme. Čeká nás přibližně padesát kilometrů v zavřeném autě bez klimatizace po „polňačkách“ či lépe řečeno „lesňačkách“ a ještě přesněji „pralesňačkách“ či „džunglačkách“ zpět do civilizace. Byli jsme tady příliš krátce a bylo by toho ještě mnoho k vidění a slyšení. Hlavně ti šimpanzi, kteří jsou pro tuto část nedotčené guinejské přírody charakterističt. A tak snad někdy příště. To si ostatně budeme opakovat jěště mnohokrát. Míříme do města Buba.



« « «
Zpět na OBSAH
» » »