Cesta do Guinee Bissau

 

14.díl - Da saudí

Na zdraví. Přípitek, který jsme se naučili hned první noc po příletu. V této zemi má pro nás trochu jiný nádech než doma: „Hlavně abyste tady nebyli nemocní“, vysloví Rui trochu jako přání a trochu jako rozkaz tuto větu. My samozřejmě víme, že tady není lékařská péče dokonalá, ale po této větě nám naskočí husí kůže.  

Paludismus (malárie) to je noční můra. Moskytů jsou zde stovky, tisíce, miliony. No, prostě hodně. Lidé jsou zde většinou bez jakékoliv ochrany ať technické a nebo medicínské. Moskyti „útočí“ na nekrytá místa těla převážně v podvečer. Jsme tady druhý den a já mám poštípané nárty nohou přestože jsem použil repelent. Nepřikládám tomu velkou váhu. Druhý den ráno mám nohy lehce zarudlé a začínají otékat. To splaskne, říkám si večer, když polykám Malaron. Ale trochu to bolí. Třetí den ráno to vypadá optimisticky a tak vyrážíme do terénu. Čeká nás návštěva Národního parku Rio Casheu. V poledne jsou ale nohy jako báně, nemůžu chodit. Nepříjemně to bolí. Monika s Daddym mně usadili ve městě Canchungo v jednom obchůdku a sami vyrazili do města. Sedím tady stejně jako majitelka obchodu za zaprášenými krabicemi a koukám se do ulice. Já mlčím, protože neumím kreolsky a ona mlčí, protože neumí česky. Oba vyhlížíme zákazníky: ona kvůli obchodu a já proto, aby do mlčenlivé atmosféry vnesli trochu vzrušení. Nakonec jsem po dobu dvou hodin jediným zákazníkem já. Vypiju tres cerveza, tedy tři piva. Jediným rozptýlením bylo pozorovat jejich oběd. Tři kluci, snad synové, přinesli zevnitř, ven před obchod kde sedíme my, rýži v jedné míse, sedli si kolem ní a spořádali ji během chvíle skoro celou. Zbytek nechali matce. Zbytky z podlahy uklízí slepice a žena se vrací zpět na svou pozorovatelnu. Kluci si také vybrali své místo a teď nás  mlčky kouká do ulice pět. Začínám být nervozní. Pivo už mně nechutná, na ulici se nic neděje, nohy mně bolí a Monika s Daddym nikde. Nekonečné. Ten den se sice domů vracíme až večer, ale  já nevím jak si v autě sednout. Fakt to dost bolí. Po návratu mně všichni okukují, a že to s mýma nohama nevypadá dobře. To, sakra, vidím sám. Vypadá to na nějakou otravu či co. Na pokoji podstupuji samoléčbu koňskou mastí, ale je to jenom na chvíli. Noc je dlouhá, nemůžu spát. Ráno vše sice vypadá lépe, tak zkouším dělat hrdinu. Vyrážíme zase do přírody. Další večer je stav ještě horší a tak se s Ruiem dohodneme, že další den zajedeme na italskou polikliniku. Ruiovi totiž taky není dobře. Ráno už nemůžu obout žádné boty a na nohách se nepozná žádný kloub a k tomu trochu zimnice. Fakt to bolí. Tak vyrazíme. Na poliklinice za městem nečekáme. Jsme tady sami. Prvně se musí na příjem. Tam si zapíší mé jméno a zaplatím desettisíc franků (asi čtyřistakorun julínkovného) a pak teprve můžu za paní doktorkou. Je to Portugalka, příjemná starší dáma s profesním nadhledem. Nevzrušeně mně osahá nohy a konstatuje, že se pravděpodobně
 Pozůstatky exportu revoluce ...
o alergii s lehkou otravu z komářího štípnutí. Předepíše mně léky, které budu brát pět dnů po dvanácti hodinách. Léky mně pak vydají na příjmu, kam se předpisem zpátky přemístím a ustřihnou z plata přesný počet pilulek. Zaplatím necelé třitisíce franků a čekám na Ruie. Nohy sice bolí stále, ale já jsem klidnější. Horší to má Rui. Prý má zvětšená játra a má přestat pít alkohol. Já můžu! Rui si dává předsevzetí, že alespoň půl roku si musí dát přestávku.Vydrží dva dny. Holt, tady ten čas běží někdy rychle.
Vracíme se na Bairro Internacionale 63A a je jasné, že se náš plánovaný program bude muset změnit. Odpoledne stejně jako další den ztrávíme u hotelového bazénu v centru města. Jedno pivo je tady v hotelu Azalai za 1.500,- franků. Třikrát více než jinde. Hrůza. Ale nakonec se s tím smíříme, stejně nemáme kam jít. Jsou tady ve městě tři bazény a druhý je vypuštěný a třetí je od války mimo provoz. Komický je však náš příchod, kdy u bazénu  končí jakási diplomatická recepce a my jediní bílí, úplně "zimně bílí", v plavkách usedáme do lehátka. Zprvu se nám ani nechtělo vyjít z šatny a projít polonazí  mezi hosty, ale protože jinudy to k bazénu nejde, tak sebevědomě vyrazíme. Ale oni si nás nevšímají a pokračují v konverzaci s šálky kávy v ruce. Recepce naštěstí brzo končí a my u bazénu osiříme. Koneckonců taky to není špatné. Takové dovolenkové. Když na závěr celého pobytu rekapitulujeme, musíme konstatovat, že díky mým oteklým nohám jsme v Bissau vyzkoušeli klasický dovolenkový odpočinek. Navíc to vyhovovalo i zdravotnímu stavu Moniky, ale to je jiná kapitola.



« « «
Zpět na OBSAH
» » »