Cesta do Guinee Bissau

 

17.díl - Pláž

Guinea-Bissau není turisty příliš vyhledávanou zemí, přestože k tomu má dobré podmínky. Politická nestabilita a nerozvinutá infrastruktura nejsou dobrým předpokladem pro komerční turistické podnikání. Hlavní město Bissau nemá nabídku atraktivních pláží. Vlastně nemá vůbec žádné. Pobřeží je zde bahnité a plné moskytů.
Jeden z výletů nás však zavede do atraktivní lokality vzdálené asi půldruhé hodiny západně od hlavního města. Silnice za vesnicí Prabis se z asfaltové změní na prašnou. Podél cesty pozorujeme jak živelně vyrůstají hliněné domy, jiné se rozpadají. Po cestě stále častěji vidíme vesničany jak přenášejí plastové láhve a bandasky s nějakou tekutinou připomínající ředěné mléko. Palmové víno. „Už jste ho někdy pili?“ ptá se nás Dady. Zatím jsme neměli příležitost, díváme se s Monikou na sebe. Zastavujeme u skupinky žen, které plní pet lahvemi plastové kanystry onou námi dosud nepoznanou tekutinou. Ochutnávka se podobá ochutnávce ve vinném sklepě. V jedné lahvi je kyselé, v jiné nahořklé, další zase nasládlé. Volíme nasládlé a za pětset franků si koupíme litr. Víno se nevyrábí. Získává se tak, že se k naříznuté části kmene palmy vysoko v koruně zavěsí plastová láhev, do které se nechává odkapávat míza. Víno se nijak dále neupravuje a konzumuje se v přírodním stavu. Chutná asi jako burčák a má necelá čtyři procenta alkoholu. Přepravní nádoby se nesmí pevně uzavírat podobně jako je to s burčákem. Nádoby se uzavírají svazky rýžových listů.
Popíjíme palmové víno a postupně vyjíždíme z lesa. Před námi se otevírá panoráma trochu ušmoulané pevniny a otevřeného oceánu. Záhy zjistíme, že pevnina je ušmoulaná bahenními nánosy vytvářenými tlením zbytků rostlinných porostů zaplavovaných pravidelně přílivovou vlnou, ale bahna je zde neporovnatelně méně než ve městě. Vystoupíme z auta a dál pokračujeme pěšky. Blíže k moři je pláž čistší a čistší až narazíme na jemný bílý písek. Úžasné, nekonečná bílá pláž. Našimi jedinými společníky jsou pouze ptáci lovící v mělkých příbřežních vodách. Šumění moře a zpěv ptáků – to náš hudební průvodce pláží Suru. Jen neradi opouštíme toto místo duševního balzamování.
Ale je ještě další úžasné místo. Praia Varela. Už víme, že praia je pláž a Varela, že je vesnice na severovýchodě blízko senegalských hranic. Plánujeme, že vyjedeme brzo ráno. Jsme však v Africe. Pro nás bylo brzo v sedm, když se rozednívá, ale vyjíždíme v devět podle „brzo“ našich domácích. Směr letiště, kolem italské polikliniky, kterou jsme poznali poměrně důvěrně k Rio Mansoa, kde přejíždíme první most a pak druhý most přes Rio Cacheu. Dva nové mosty na spojnici se Senegalem. Druhý most v Sao Vicente byl dokončen na podzim 2009. Podmínkou pro výstavbu tehdy bylo, aby denně projelo alespoň 250 aut. Projede jich 50, ale most přesto stojí. Diplomatické úsilí Ruie de Araújo Gomese, v té době ministra veřejných prací, se vyplatilo.
Ale mosty jsou ještě daleko, když projíždíme městečko Safim na rozcestí směrů na sever a na východ. Přes silnici zde leží provaz ovázaný kdysi barevnými kousky látky. Provaz se před nám zvedne a my musíme zastavit. Vojáci. Postrach Guinejanů. Vypadají trochu jako naši čundráci, kteří nakoupili mundúry v armyshopu. Co si na nás vymyslí? „Jeli jste rychle, dejte nám doklady.“ Nemáme. Rui i aZhe nám radili ať pasy necháváme doma, aby nám je někdo neukradl. Třeba i vojáci. „Nemáte pasy? Tak to nemůžete dál!“ Přece se nebudeme vracet. Za peníze to jde. Stojí nás to něco přes tisíc franků. To jde pokud dnes nebudeme muset platit moc často. Přes mosty do městečka Ingore na další rozcestí. Je to již velmi blízko hranice se Senegalem a tedy je vojáků snad víc než civilistů. Přejíždíme další provazy přes silnici, ale tentokrát nás nestaví. S vysokou nadsázkou přirovnáváme provazy k zatahování na naší svatbě, ale tady to legrace není.
Sedengal a pak Sao Domingos, rozcestí na sever do pět kilometrů vzdáleného Senegalu a na západ do Varela. Všude vojáci. Končí asfaltová silnice a pokračujeme po prašné cestě. K pobřeží je před námi čtyřicet kilometrů. Daddy zkouší domorodce zda nemají palmové víno. Sjíždíme z hlavní cesty do lesa hliněnému domu. Starý muž, kterého jsme oslovili na cestě působí plachým dojmem. Z domu vyjde zbytek rodiny: starší žena, mladší žena a tři malé děti. Moc je nezajímáme. Zjevně mají dost vlastních starostí. Muž nám nabídne litr vína za pětset franků. Nemáme drobné, jenom papírovou tisícifrankovku. Domluvíme se tak, že až pojedeme zpět, stavíme se zde a dostaneme druhý litr. Cesta k oceánu už pak netrvá dlouho. Před námi se opět otevře pohádkově krásné panoráma nekonečných písečných pláží. Teploměr ukazuje 46 stupňů ve stínu. Mořská voda je příjemně osvěžující. Pláže zde nejsou zařízeny jako v přímořských letoviscích. Žádní turisté, žádné hotely, žádné atrakce, žádné občerstvení, ale hlavně žádný stín. Vydržíme zde asi čtyři hodiny. Spíše ve vodě než v oceánu. Cesta zpátky vede nejprve pro víno k našemu novému známému. Doma je jenom mladší žena s dětmi. Víno nemá. Otec prý odešel se vším vínem na nějaký obřad do vesnice. Dostal nás. Vracíme se. Na pozdní oběd  zastavujeme v městečku Sao Domingos.

 vesnické děti se učí
V jediné otevřené restauraci sedí obsluha v prázdné jídelně. Asi dvacetiletý černoch s jazykem vtlačeným mezi horní zuby a ret soutředěně zpracovává nějaké domácí cvičení do večerní školy. Jídelní lístek neexistuje. Nepříliš ochotně nám nabízí rybu a nebo kuře. Přesvědčuje nás, že si nemůžeme dát jedno jídlo pro tři, ale každý si musíme objednat celou rybu. Nakonec ustoupí a je ochoten nám dát dohromady jedno jídlo, které si přejeme: rybu s rýží, brambory a zeleninou.  Za chvíli se vrátí: „Ryby nejsou, musíte si dát jedině kuře“. Porce kuřete je i pro tři hodně. Ještě že jsme nepodlehli jeho naléhání. Na útržku papíru nám přinese rukou psaný, koneckonců to je tady všude stejné, součet částech. Přepočítáváme. Má to správně. Další domácí úkol má tak v pořádku. Nijak uctivě se s námi neloučí. On musí pokračovat v přípravě do školy a my musíme vyrazit, protože náčeká nás ještě dlouhá cesta zpátky a nebude bez potíží.



« « «
Zpět na OBSAH
» » »