Cesta do Guinee Bissau

 

18.díl - Vojáci

Postrachem Guinee-Bissau jsou vojáci. Ustrojení, neustrojení, bez discipliny, bez řádného velení, velitelé bez základního vzdělání a často propojení na drogové mafie. Jsou mezi nimi i slušní. To jsme ocenili, když jsme i přes upozornění na zákaz natáčeli a fotografovali starou kamennou pevnost v centru města, kterou kdysi postavili portugalští kolonizátoři. Tehdy k nám rychlým krokem vyrazil jeden ze skupiny vojáků střežících pevnost se zbraní přes rameno. My jsme zkameněli a očekávali nejhorší. Opak nás příjemně překvapil. Mírnými slovy nám vysvětlil, abychom napříště nenatáčeli žádné uniformy a žádné objekty, ve kterých by se mohly vyskytovat uniformy abychom se nedostali do problému. Oddechneme si. Voják nás opouští a vrací zpátky k hlídce. Takhle vykulení jsme ještě nebyli, oči se nám jen pomalu vrací zpátky do hlavy.
Jiný případ jsme zažili v jeden festivalový podvečer v Cantinhu Brazileo. Festivalový bar byl plný převážně mladých lidí. Všichni

 Generální tajemník vládnoucí P.A.I.G.C, kterého rovněž trápí nestabilita země
se dobře baví. Zčista překřikující se diskutéry umlčí ve zlomku vteřiny pískot prudce zastavujícího auta. Část lidí se překvapeně ohlédne a pak strnule hledí k silnici. Pohotovější a zkušenější část vyrazí bleskurychle do úkrytu za dvorní zeď. My koukáme nechápavě na vojáky vyskakují z pickupu s označením MP a vbíhající mezi hosty. Nic víc se naštěstí neděje. Hosté se vracejí na místo. Tentokrát se nejedná o bezhlavý vojenský akt, ale údajně o preventivní bezpečnostní kontrolu. To jsou věci !
Při prohlídce hlavního města jsem chtěl vidět místo, kde před rokem zabili prezidenta Vireru. Dům, ve kterém tehdy Viera bydlel, je na horním konci obydlené ulice nad starým fotbalovým hřištěm. Je to nedaleko od lybijského velvyslanectví. Dvakrát jsme touto ulicí projížděli a vždy jsme byli důrazně upozorněni, abychom nepořizovali žádné fotografie. I teď po roce se lidé bojí na dům jenom podívat. Stopy po kulkách na betonovém plotě a fasádě domu, ale i díry s průměrem několik centimetrů. Děsivá brutální vražda ožívá v našich představách. Vojáci vraždili před očima prezidentovy manželky. Raději pryč. Je to nepříjemný pohled.
Při návratu z  Varela jsme hltavě pozorovali okolní krajinu a rudě zbarvené zapadající slunce. Na přítomnost vojáků jsme si od senegalských hranic zvykli. I na provazy přes silnici. Na mostě přes Rio Geba zastavujeme a fotografujeme slunce koupající se v zelené hladině řeky. Domů už nám zbývá jenom něco přes hodinu jízdy. Už víme, že se tady stmívá rychle a cesta ve tmě není moc bezpečná. Poslední fotka na mostě a jedeme. Ne dlouho. Hned za mostem nás zastavuje vojenská hlídka: „Na mostě se nesmí zastavit.“ „Na mostě se nesmí fotit.“ „Musíte zpátky na vojenskou stanici do Ingore podat vysvětlení.“ Tak to je šlamastyka. Daddy se snaží vysvětlovat, že jsme turisté (to asi poznali sami, když jsme tady jediní bílí), že jsme tady poprvé a že už to víckrát neuděláme a tak podobně. Vojáci se zdají být neoblomní a Dady silně nervozní. My taky. Nakonec se ukáže, že několik tisíc franků změní vojákům názor. Pochopili, že víc než jsme jim dali tady by z nás stejně nedostali ani v třicetkilometrů vzdáleném Ingore. Už je tma a my volní. Všichni si oddechneme a to ještě nevíme to podstatné: že na mostě stát může a fotografovat a filmovat rovněž. To se dozvíme až po návratu domů. Vojáci si na Rio Geba vyhlásili vlastní zákon. Vojáci tady všude mají vlastní zákony. Náš průvodce se jich bál, všichni se jich tady bojí.



« « «
Zpět na OBSAH
» » »