Cesta do Guinee Bissau

 

21.díl - Ústřice v Quinhamelu

Dříve to byla pochoutka vyvolených a dnes si je již může dopřát téměř každý. Stačí zajít třeba do MAKRO. Labužník však si však asi bude vyhledávat ty, které byly právě vytaženy z moře.Pokud  je budete chtít mezi dary moře ochutnat ústřice na Jadranu a nebo ve Francii, není zde tato pochoutka zrovna levná. Narozdíl od Evropy se v Guinee-Bissau ústřice nepěstují, ale loví. Přibližně tři kila můžete koupit kdekoliv u vody za tisíc franků, což je asi čtyřicet korun. S vážením se zde nikdo neobtěžuje. Kilo sem, kilo tam. Konec konců, tady se téměř nic neváží.
Výlet na ústřice do Quinhamelu jsme začali návštěvou mostů. Oba byly postaveny v nedávné době a jsou svým způsobem vizitkou odborných a politických úspěchů Ruie. Most přes Rio Mansoa a most Rio Cacheu u Sao Vicente, který byl dokončen na přibližně půl roku před naší návštěvou (na roku 2009). Na obou mostech se platí mýtné. Rui chtěl použít svého politického vlivu a mýtné neplatit. Neřest všech politiků však překazila jeho žena Zhezinha: „Tys to placení zavedl, tak to dodržuj!“ Rui bez dalších komentářů odmítl moji nabízenou bankovku, z kapsy vyndal svoji, složenou na čtvereček dvakrátdva centimetry a podal ji výběrčímu. Ten servilně pozdravil a poděkoval. Zhe měla pravdu – nejezdi přes devadesát, plať kde se má, nepředbíhej ve frontě, prostě chovej se tak, jak to chceš od ostatních - ženy muže vychovávají i v Africe.
Naše další zastávka byla za Ilondé, kde Ruiův syn Ajún dokončuje jako stavbyvedoucí továrnu na zpracování oříšků kešu. Koukáme na továrnou za plotem.Tak staveb bylo dneska dost, radši bychom poznali něco guinejského, říkáme si očima s Monikou.
 „Jedeme na ústřice,“ prohlásil Rui jako kdyby nám četl z očí. Řidič nás veze do malého města Quinhamelu. Za městečkem sjedeme na nezpevněnou cestu a pokračujeme asi pět kilometrů

směrem k jedné z bezejmenných řek či ke „guinejskému fjordu“ a nebo ještě přesněji k jedné z inkoustových skvrn kdy se moře „rozpíjí do pevniny. Zde je rodinná ústřičná farma a restaurace. U brány stojí hlídka: „Dnes je zavřeno, paní domu slaví narozeniny“. Tak tady dnes nepochodíme. Zpátky do města a znovu k řece , tedy jedné z guinejských inkoustových kaněk. Tady je druhý ústřicový bar. Nic noblesního. Nic barového. V lese u „kaňky“ je několik stolů a jedna dřevěná budova. Vítá nás asi padesátiletý Portugalec. Provozuje bar po svém otci. Otec zemřel a bar odkázal synovi. Ten opustil profesi v Portugalsku a prodává ústřice "v lesním baru u inkoustové kaňky" v Quinhamelu. Ústřice zde podávají vařené v lavoru. Druhý vám dají prázdný na lastury. Na stůl dostanete rozstříhaný ručník jako ubrousek, nůž a misku s citronovou šťávou na ochucení. První lavor vypadá jako když vám na stůl donesou kamení. Pochopitelně nevíme co s tím. Koukáme po ostatních: rozevřít lasturu, vyloupnout ústřici a do pusy. Brrr, to se nedá! Zase koukám okolo sebe. Černoši mlaskají. Tak znova: rozevřít lasturu, vyloupnout ústřici, namočit do citronové šťávy a do pusy. Ale jo, je to fakt docela dobré. Lastury jsou velké jako kamení z pohledského lomu. Druhý lavor, třetí lavor. Po dvou hodinách opouštíme lesní bar. Že zde jsou ústřice vynikající a vyhlášené, potvrzuje přítomnost senegalského velvyslance s manželkou u vedlejšího stolu. On zapíjí ústřice Ballantines, na stole má celou láhev. Přijel na ústřice a nebo na whisky?
Guinejské ústřice jsme pak ochutnali ještě několikrát a nikdy nás nezklamali. Příště zkusíme krevety

 



« « «
Zpět na OBSAH
» » »