Cesta do Guinee Bissau

 

22.díl – Tak se nám ti mladí vzali

Když jsme naši cestu začali plánovat původně na prosinec roku 2009, přál si Rui, abychom přijeli na svatbu jeho syna Ajúna. Nevyšlo to. Naše cesta se o dva měsíce zpozdila a my se domnívali, že již jenom dodatečně popřejeme novomanželům. Nakonec jsme se ale dozvěděli, že ze svatby sešlo.
Důvody? Nevím. Mladý pár spolu žije v pronajatém domě, Ajún s brazilským vysokoškolským titulem pracuje u stavební firmy, která se v Bissau a okolí podílí na realizaci těch nejvýznamnějších staveb, jeho přítelkyně, jejíž jméno si napamatuji pracuje v Bissau v bance a její přepočtený měsíční plat téměř třikrát převyšuje průměrný plat v Česku. Čekají dítě. V červnu. Počítám zpátky devět měsíců a vychází mně říjen. Potkáváme se před karnevalem v baru Cantinho Brazileo každý den. Sympatický pár. Oba usměvaví. Ajún baví společnost a ani ona nezůstává pozadu. Svatbu prý nakonec nechtěli její rodiče.
„Ajún je - jak to řekne – darebák,“ naklání se ke mně Rui při jedné večerní navštěvě baru. „Darebák? “ ptám se nechápavě. „No, neví se, jak to jinak mluvíte, ale von má rád holky. Furt. Von pořád dělá, že je takovej hodný,“ směje se Rui, „a já mu to rozumí.“ A tak jsme si definovali novou terminologii – když má někdo rád holky, ale jinak je celkem hodnej, tak je prostě jenom takovej vobyčejnej darebák. Začali jsem tím termínem bavit. Začal rituál otázek a odpovědí: Ruiův švagr? To je velkej darebák. Je mu čtyřicet, má osm sester (jedna z nich je Ruiova žena Zhezinha) a je stále svobodnej a ženit se nebude a nebude. A Nikolaj, tvůj syn s Dulce? Jo, tak to je moc, moc darebák. A co ty ,Rui?  Já jsem už jenom byl darebák a teď už jsem zase jenom starej. A tak jsme projeli rodinu a pak posuzovali  každého jenom podle této charakteristiky

 novomanželé

Jednoho večera nám Rui suše oznámil, že druhý den se Ajún žení. „Cože? Žení? To bude takhle ze dne na den svatba?“ nechápeme. „Ajún se zítra jenom ožení,“ vysvětluje Rui. To jsme zpočátku nechápali, ale teď už je nám to jasné. Monika tam byla: dojdete na úřad, v tomto případě to bylo na ministerstvu justice, vyslechnete krátký proslov, podepíšete dokument, tedy ženich a nevěsta, pak ho podepíšou svědci a je to. Rui ještě večer nabízel, že Monika dobře fotí a že by mohla pořídit alespoň nějaké fotografie, když už tam rodiče ani jednoho z partnerů nebudou. „Máme svého fotografa,“ prohlásil sebevědomě Ajún. Druhý den hodinu před ceremoniálem volal, že fotograf není a zda by Monika mohla přijet. Díky tomu máme poněkud unikátní dokumentaci guinejské svatby, na které kromě novomanželů byly dva svědci a asi další tři přítomní včetně Moniky, která celý obřad dokumentovala. Náš průvodce ji odvezl tam a zase zpátky. Ajúnovým svědkem byl Ruiův bratranec, honorární švýcarský konzul a delegát UICN v Guinei-Bissau, zábavný chlapík Nelson Gomes Dias. Za hodinu bylo po svatbě. „Hostiny budeme udělame, až se nám to bude narodí. Pak asi i v kostele.“ vysvětluje mně Rui, když si prohlíží fotografie, které Monika pořídila. Ajún a ani novomanželka nepřijeli. Museli ještě do práce. Zhezinha také není doma, má hodně úkolů na ministerstvu, protože se zpracovává materiály z nedávné potravinové konference afrických zemí v Mali. A tak se nám ti mladí vzali.



« « «
Zpět na OBSAH
» » »