Cesta do Guinee Bissau

 

29.díl – Dobrou noc Bissau a nashledanou

 

Náš vymezený čas uplynul. Zdá se nám, že příliš rychle. Máme oprávněný pocit, že v této nádherné a krutě zkoušené zemi jsme ještě zdaleka všechno neviděli. A teď už neuvidíme. Pomalu se loučíme. Návštívíme bar
 Prezidentský palác na centrálním náměstí
centru, projíždíme s Daddym ještě naposledy hlavní třídou, zastavíme se v barraca baru na víno a do očí se nám derou slzy. Bylo to zde fascinující. Vnitřně rozpolceni se sice napůl těšíme domů, ale napůl si přejeme zůstat.
Rozdáváme dárky. Ruiovi dalekohled a čelovku, aby trefil v noci na toaletu, když nepůjde elektrika a hlavně litr slivovice na louhování afrodiziakální kůry ze stromu v Iemberen. Zhezinhe a Nayance šátky z Česka, Nene a Vanya dostávají kožené náramky z místního trhu. A Daddy? Daddy měl dnes narozeniny. Dvacátéosmé. Koupili jsme mu na tržišti košili, která si vybral. Byl nadšením bez sebe. Před Ruiem to však zatajil a my už tomu teď rozumíme. Roli řidiče a bodyguarda nelze překročit. Naše vztahy však takto vymezený rámec dávno překročily. Bez Daddyho bychom byli mnohdy bezmocní, často bezradní, bez pocitu bezpečí a relativní jistoty a především bychom méně viděli, poznali a zažili. Náš vztah, po počáteční nedůvěře, přerostl dále něž nás zpočátku vůbec mohlo napadnout.
Balíme batohy a do nich dárky, které si odvážíme domů jako trvalou vzpomínku na setkání se spolužákem, bývalým
 Sídlo P.A.I.G.C. na centrálním náměstí
spolubydlícím na koleji a především kamarádem. Daddy veze batohy na letiště k odbavení s pětihodinovým předstihem, jak nám bylo leteckou společností nařízeno. Letadlo má plánovaný odlet hodinu po půlnoci. Rui spouští generátor a nám ještě pouští video, abychom vyplnili čas. Ale nás už pomalu přepadá cestovní horečka. Na letišti máme být o půl jedné. Rui nás veze v doprovodu Zhezinhy. Jsme zde včas, ale zůstáváme na parkovišti. „Počkáme až přiletí letadlo,“ říká Rui. Je jedna hodina, půl druhé, dvě hodiny a my jsme stále na parkovišti. Jdu se projít do letištní haly a zpět a pomalu propadám panice. „Nemohlo už to letadlo odletět?“ ptám se. Rui se směje: „Jak by mohlo odletět, když ještě nepřiletělo. Dneska letí jenom jedno letadlo.“
Je půl třetí a letadlo přistává. Loučíme a s batohy na zádech jdeme do letištní haly. Ještě se otáčíme a máváme na rozloučenou. Je možné, že se již neuvidíme, ale slíbili jsme si, že  uděláme vše pro to abychom se zase potkali. 
Odbavení je rychlé. Nastupujeme a během krátké chvíle jsme ve vzduchu. Za námi zůstává ztemnělá Guinea-Bissau a před námi svítí noční Dakar. Pak poušť, moře. Letadlo dohnalo ztrátu a jsme v Lisabonu, vlastně skoro doma. Poznali jsme mnoho nových lidí a navázali četná nová přátelství. Za jeden měsíc jsme sice nemohli poznat vše, byť jsme se sebevíc snažili, ale díky tomu, že jsme mohli bydlet v rodině, jsou naše zkušenosti mnohonásobně pestřejší a bohatší než může poznat běžný turista. Nashledanou, Bissau.



« « «
Zpět na OBSAH