Cesta do Guinee Bissau

 

6.díl - Carneval 2010

Guinea-Bissau je proslula největším tradičním karnevalem v západní Africe. Vždy v únoru. Jako bývalá portugalská kolonie má tuto tradici společnou s Brazílií. Tam však karneval přerostl ve velkolepou komerční show. V Bissau se zachovala původní podoba taneční a kostýmní přehlídky jednotlivých kmenů. Jedinými doprovodnými hudebními nástroji pak jsou rytmické nástroje. Bubny, bubínky, chrastítka ať už pracně vyrobené ze dřeva a kozlích kůží nebo barely od benzínu či dvě železa zavěšená na ruce jsou hudebními nástroji domorodců.
Na karneal se na týden sjíždí tanečníci z celé země včetně svých přátel. Bissau se zaplní lidmi.

Letošní karneval organizačně zaštítil jeden ze tří místních provozovatelů mobilní sítě Orange. Za jeho podpory vzniklo ve městě několik barových center. Jedno takové je i v blízkosti našeho domu. Na ploše přibližně dva a půl tisíce metrů jsou v několika řadách postaveny jednoduché bary z bambusových „panelů“. Jeden těsně vedle druhého v řadě. Ulička mezi řadami je široká na umístění jednoho stolku před každou buňkou a procházet kolem se dá jedině za sebou. Těmto barům, které zůstanou až do velikonoc se říká baracca. My jsme je samozřejmě počeštili na baráky a náš „překlad“ se nakonec vůbec neliší. Každý bar má své jméno a mnohdy se v něm kromě piva, vína nebo whisky nabízí i tradiční jídlo regionu, ze kterého obsluha pochází a které nevyžaduje náročnou přípravu. Půdorysný rozměr takového baráku je přibližně čtyři krát čtyři metry a místo si musí obsluha pronajmout. Od karnevalu zůstanou baracca až do velikonoc .
Natáčení a fotografování není na karnevalu možné bez povolení. Sice se tak stejně děje, ale my si radši povolení zařídíme. V sídle organizačního výboru na hlavní třídě vstupujeme do jedné ze dvou kanceláří, kde sedí několik zjevně unavených dam a v čele stolu jeden droboučký černoch, který obsluhuje notebook a tiskárnu. Ten nás nejprve vyfotografuje před bílou zdí, na místě vytvoří ve wordovské šabloně průkaz s portrétem (jména si v notebooku raději píšeme sami) a vyznačením „filmagem“, průkaz zataví do fólie a opatří visačkou na krk. Stojí to každého 3.000 franků a přibližně hodinu času. Teď už nemusíme obávat, že by nám zabavili kameru a nebo fotoaparát. Většina z unavených dam sedících u stejného stolu jako hubený černoch se za celou dobu téměř nepohnula. Hubený černoch je ale poměrně vitální. U otevřených dveří už na něj čeká mladá Portugalka. Ale na dámy v místnosti je asi příliš teplo a nebo (ptáme se sami sebe) jsou možná připraveny plnit nějaký specifický náročný úkol, který však zatím nepřichází. Neožijou ani v okamžiku, když po chodbě přejde bývalá ministryně kultury a dnes předsedkyně organizačního výboru, která hlasitě zdraví a snaží se všechny povzbudit. Přípravy totiž asi vrcholí. Dámy v místnosti však zjevně nic nevzrušuje. Jó, to je taky Afrika. To se mně líbí.
Oficiálnímu programu karnevalu předchází přehlídka dětských souborů. Přehlídka je na centrálním náměstí. Malí dětský karnevaltanečníci jsou oblečeni do kostýmů, stejně jako v další dny dospělí. Kostýmy bychom mohli nazvat něčím jako kroje. Děti se řadí a připravují se na vystoupení. Všude je slyšet bubínky provokující k rytmickému pohybu. Hele, malé slečny potřebují čurat – urinar shi shi. U obrubníku postupně „přidřepává“ jedna za druhou. Vypadá to velmi komicky. Po vykonání potřeby se hned zase vrhají do rytmu a v tanečním zaujetí dupou v jimi vytvořeném potůčku. Každý dětský soubor předvede před tribunou krátké vystoupení, na které se připravoval. Na rozdíl od dospělých, kteří přijíždějí z celé země, jsou děti převážně z Bissau. Po zhruba třech  hodinách projde před komisí poslední skupinka a po ukončení dětského defilé všichni napjatě očekávají  výsledky. Hodnotící komise rychle rozhodne a od tribuny vyběhne rozjásaná skupina dětí. To jsou vítězové. V té době už sedíme v kavárně Império, pijeme pivo (jediný nápoj , po kterém nenastávají žaludeční potíže) a pozorujeme rozcházející se učinkující i diváky. S námi je zde i Flora Gomes na svém oblíbeném místě u zdi a se dvěma telefony na stole. Zdravíme se. Čeká na domluvenou schůzku. Nevyrušujeme a nezdržujeme. I my máme svůj program.
Další den je sobota. První oficiální den karnevalu. Po třetí hodině odpolední je hlavní třída a centrum uzavřeno pro automobilovou dopravu stejně jako další tři dny. Utichne hluk vozidel a především neustálé troubení. Najednou je ve městě téměř neskutečný klid. Náš šofér využije znalosti místních uliček, vyhne se četnickým hlídkám a doveze nás autem až na hlavní náměstí. Procházíme prázdným městem a hledáme místo, kde se scházejí a připravují skupiny tanečníků. Na chvíli se zastavíme v barovém centru, v baracca. Ať každý zkusí hádat co jsme si dali k pití. Může jednou a určitě se nezmýlí. Samozřejmě pivo Kristal. Tady je za 500 franků tedy asi za dvacet korun a to je dobrá cena. Pak pokračujeme až do přístavu. Tady to je. První souboru se formují, připravují, tančí, odpočívají a zase tančí. Všichni nám připadají jako kdyby byli v transu. Myslím, že jsou. Rytmus bubnů by záhy pohltil i nás. , Ale my přecházíme postupně od jednoho souboru k druhému a ty se scházejí se ze všech stran města. Teď jsme pochopili a stvrzujeme si svou domněnku u Daddyho. Ano, dnes je přehlídka městských souborů. Přibližně po třech hodinách příprav se dají soubory do pohybu a tančí v průvodu ulicí od přístavu směrem na hlavní náměstí před tribunu s čestnými hosty. Celý průvod je doprovázen pokřikujícími a na píšťalky pískajícími dětmi a samozřejmě i dospělými diváky. Ulice i náměstí se absolutně zaplní. Monika se mně ztratila v davu. Daddy však splnil svoji úlohu ochránce naprosto dokonale. Neustále ve střehu několikrát zachytil kapsáře pokoušející je Monice prozkoumat brašnu pověšenou přes rameno. Kapsáři jsou holt všude. Černý nebo bílý. Mně si nikdo nevšímá až do okamžiku, kdy po skončení defilé snímám kamerou civilisty. Tanečníci chtěli být „natočeni“, ale civilisté asi ne. Rozhodně ne. Z jejich projevené nevole být objekty natáčení jsem dostal strach a kameru ukryl.  Vracím se na dohodnuté místo setkání a čekám na ostatní. Daddy přivádí Moniku za ruku, aby se mu v davu neztratila. Bodyguard jak z filmu. Náměstí je plné, slunce se sklání k západu a my máme žízeň. Jdeme do Império. Tam už nás znají a to se měn líbí. Ostatně to mám rád i doma. Stali jsme se štamgasty. Zatím jenom tady.
Druhý den karnevalu je trochu jiný. Dojedeme do přístavu jako včera. Tam již stojí davy lidí a koukají na moře. Čekáme co bude, kamera a fotoaparát připravené. Nic se neděje  a tak jdeme do našich včerejších baracca. Tam nás taky poznali. To se mně líbí. Nakonec tady se tady zastavíme každý den festivalu. Vrátíme se do přístavu. Tam přibylo lidí, kteří koukají na moře. Nic se neděje a my nechápeme. Je nám vysvětleno, že se prostě koukají na moře! A proč koukají na moře? Protože je festival? Tak dobře, koukejte, černoši., koukejte. Já si hledám své vysvětlení a našel jsem si ho: Dneska se totiž masky a kostýmiy pohybují neorganizovaně v ulicích, a proto asi všichni čekají, která maska přijde z moře. Nechme je, ať čekají. Procházíme se městem, atmosféra je fantastická, lidi tančí, pískají (když netroubí auta, tak se alespoň píská), protože jim hluk nevadí a v tichu si asi připadají jako na onom světě. „Můžete nám dát napít“, prosí matka s malým dítětem. Dali jsme jí celou láhev minerálky. S pokračujícím večerem přibývá i alkoholem povzbuzených. V jednom z baracca taky vyzkoušíme caipirinha, což je lahodný nápoj připravený z bílého rumu. Neskončíme u jednoho.
Třetí den festivalu je pondělí. Po třetí hodině zase utichne hluk automobilů, prokličkujeme do centra a dnes očekáváme velké defilé všech souborů souborů z města a z jednotlivých regionů a ostrovů. Průvod je fascinující.  Nemůžeme se nabažit barev, spoře oblečených či nahých slečen, urostlých „hlídačů královen“, tance, který trvá hodiny a tanečnice a tanečníci byť jsou naprosto mokří potem neúnavně tančí (či spíše poskakují) v rytmu bubnů, bubínků a chrastítek. Kmen Balantů nelze přehlédnout. Jejich červené čepice připomínající Santa Klause jsou nepřehlédnutelné. Rovněž ostrovní skupiny jsou úžasné. V čele kmenového souboru pochodují nosiči masek. Masky jsou vyráběny týdny před začátkem festivalu. Na hliněnou kostru jsou z rýžového lepidla nanášeny vrstvy papíru, aby se pak hliněná kostra vykuchala. Masky znázorňují buď známe osobnosti a nebo národní symboly. Někdy to trochu připomíná naše komunistické prvomájové alegorické vozy. To třeba když jeden a členů souboru nese na hlavě zhruba jedenapůlmetrový model bagru na jedné straně a traktoru na druhé. Bagr a traktor tady totiž lze zahlédnout jenom výjimečně. Fotíme a natáčíme přímo před tribunou. Organizátoři kontrolují naše visačky, ale pustí nás všude. Po skončení přehlídky se stejně jako předchozí dny se náměstí zaplní lidmi, kteří posléze skončí v barech baracca. Letos vyhrál soubor kmene Bandin. I my se jdeme podívat do baracca u našeho bydliště. To je mazec. Generátory, hudba z přehrávačů, křik trhovců, rachot bubnů a bubínkú, improvizované i připravené koncerty místních hudebníků, opilci, kteří vám beze studu moči na nohy, dívky vykonávají potřebu kdekoliv, protože toalety chybí, osvětáři rozdávající kondomy, zápach výkalů a tlejících zbytků jídel mísící se s vůní vepřových špízů a nebo rybích pochoutek. To vše je večer na karnevalu. První, druhý, nejvíce však třetí a  čtvrtý den.
Poslední den,  v úterý, čekáme zase masky. Ne, je to jinak. Do města vyjdou snad všichni Bissaučané. S dětmi, bez dětí. Procházejí se, povídají si, občerstvují se. Prostě celé město je plné. Tam kde zítra budou auta, jsou lidé. Je druhý den pracovního volna. Většina lidí končí v baracca  a nebo na taneční zábavě. Tančit jdou skoro všichni. I naše hospodyně. Kolem čtvrté hodiny ranní se zábava pomalu končí a lidé se rozcházejí. Carneval bude zase až za rok.



« « «
Zpět na OBSAH
» » »