Cesta do Guinee Bissau

 

7.díl - Druhá žena

Rui Araújo Gomes. Spolužák a spolubydlící z vysokoškolské koleje v letech 1976-81. Seznámili jsme se tak, že při mém ubytovávání v prvním ročníku stavební fakulty ČVUT nebylo jiné volné místo na strahovské koleji číslo 7 než u několika Vietnamců a u černocha na pokoji 110. Volil jsem černocha. Bude to můj první černoch, kterého uvidím na vlastní oči. S mírnou nejistotou pramenící z absolutní nepřipravenosti a takovéto setkání jsem tehdy odcházel z vrátnice na pokoj č. 110. Odemkl jsem, ale nikdo tady nebyl. Pamatuji se jak jsem tehdy uložil své věci do skříně, chvíli čekal a protože byl nedělní večer, šel jsem spát. Kolem půl jedné mě probudily vrzající dveře, ale nikdo nerozsvítil asi aby mě nevzbudil. Černocha ve tmě nepoznáš a tak jsem se ozval. Světlo, představování, povídání do rána. Rui ještě moc česky neuměl, ale jeho silné charisma a intelekt byl okouzlující. Pamatuji si to i po třiceti letech stále naprosto přesně. Ztrávili jsme pak spolu celých pět let studií. On několikrát navštívil naši rodinu, znal rodiče, sestry, znal dobře moji ženu Janu a dokonce i první dceru Michalu. Já zase znal jeho přítelkyně na jednu noc a nebo na víkend, poznal jsem jeho přátele, guinejské studenty jako byli Seco (mluvčí guinejských a kapverdských studentů v Československu), Eduardo (Ruiův kamarád z Bissau a spoluhráč v tamní kapele Capa Negra) a nebo Kapverďan Carlos (dnes žije v Portugalsku), poznal jsem jeho první vážnou známost Somálku Fatimu, věděl jsem o jeho budoucí ženě Zezinhe, která v té době studovala ve Francii a její starší sestra si ze studií v Moskvě přijela zkontrolovat zda je Rui dobrá partie. Tehdy jsem na týden opustil kolej, aby měla kde přespávat. Pět let společného vysokoškolského života. Po dokončení studií jsem měl nabídku odcestovat spolu s ním do Guinee-Bissau a pokračovat ve spolupráci. Odmítl jsem z rodinných důvodů. Navíc tam v té době bylo krátce po jejich prvním vojenském převratu. Kontakty byly přerušeny a každý z nás se vydal na vlastní cestu. Za dlouhých 16 let jsem dostal dva dopisy a drobné dárky sám jsem totéž odeslal do Bissau. Po třiceti letech jsem se však dozvěděl, že nikdy nic nedošlo! Když se letos Monika snažila zjistit  zda může poslat do Česka poštou pohlednici se známkou, nikdo nemohl pochopit co vlastně chce. „Post? Něco takového jsme tady někdy měli, ale nevím. Asi ne. Jedině DHL“, odpovídá Rui na otázku.
V roce 1997 se najednou ozval telefon a v něm nedokonalou češtinou: „Ahoj Jirko. Tady Rui. Jak se máš? Já se mám dobře.“ Ano, v té době se měl velmi dobře, ale k tomu se dostaneme. Od té doby jsme byli ve sporadickém telefonickém kontaktu. Spíše volal on. Naše komunikace se zlepšovala s postupujícím šířením mobilních telefonů. U nás a především u nich. V roce 2005 jsme se setkali. Rui přiletěl. Na guláš, vepřo-knedlo-zelo, Staropramen a plzeňské pivo, buřt a podívat se na kolej č. 7. Jo, jo, byli jsme tam. Pokoj č. 110 je pořád stejný jako před lety: stejný nábytek, stejná vestavěná skříň, stejně netěsnící okna. Neskutečné! Rui však nebyl tak překvapen jako já, ale už teď asi vím proč: V Guinei-Bissau se taky zastavil čas…
Rui se odjel po škole do Francie. Tam dokončovala vysokou školu zemědělskou jeho budoucí žena Zezinha. Rui si přivydělával příležitostnými pracemi a učil se francouzštinu. První dítě dcera dvacetiosmletá Ilzia , pak dvojčata o rok mladší Aymon a Aiún. Zezinha zůstává ve Francii s dětmi a Rui odjíždí do Bissau za matkou. Tři roky v Bissau sám a manželka ve Francii. Slib: „Já budu hodný“, nesplnil. Jako bývalý frontmen a skladatel studentské hudební skupiny Capa Negra pokoušel v Bissau nestavařskou profesi a začal skládat tradiční reegae pro stále populárnější zpěvačku Dulce Neves. Okouzlující a charismatická Dulce přitahovala Ruie a on jí. Zezinha se vrací se třemi dětmi z Francie a Dulce přivádí na svět Ruiova syna Nikolaie. Průšvih. Popularita Dulce vzrůstá, koncertuje v sousedních zemích i v Evropě a Rui skládá. Texty i hudbu. Proč už odcházíš, ptá se Dulce; proč jdeš tak pozdě, ptá se Zezinha. "Nejsem zastáncem polygamie, ale já jsem to musel  dělat."
Ruiovy skadby se hrají v jiných afrických zemích jinými muzikanty, ale jeho jméno se nikde neobjevuje. Utajeno před manželkou, utajeno před světem.
Večeři, na kterou jsme byli jeden večer pozváni ministrem vnitra, provázel koncert mladé guinejské zpěvačky. Jako host vystoupila Dulce Neves. Mně se její vystoupení líbí, Monika není nadšena. Jiná generace. To nebudu řešit. Zezinha však sedí jako hlídač zlatého pokladu Apačů. Rui dělá jenom posunky. Přestože jeho vášnivý patnáctiletý vztah s Dulce vychladl, zůstali přátelé, ale pozdravit se veřejně nesmí, protože Zhe si to nepřeje. Zhe je jeho manželka, kterou má rád a obětavá pečovatelka o rodinu. Rui ctí pravidla: Rodina a matka je nade vše (to je v Guinei-Bissau nepsaný zákon), ale v posteli prý byla Dulce moc dobrá, móóóóć dobrá. Jejich vztah trval 10 let, pak se jej Nyankapokusili rozumově ukončit, ale pokračovali dalších pět let. „Dneska už je stará“, říká Rui při shlédnutí DVD, které nám Dulce darovala. Když byly jejich synovi Nikolaiovi tři roky, dohodli se Zhe a Dulce, že Nikolai bude vychováván v Ruiově rodině. Stalo se. Dnes třiadvacetiletý Nikolai studuje na vysoké škole ekonomiku v Británii a chlubí se, že tam chodí s Češkou. Čtvrtým Ruiovým potomkem je Nayanka. Jednadvacetiletá studenta stomatologie na Sao Paolské univerzitě je jako většina nejmladších členů rodiny hodně rozmazlená. „Seš moc nafoukaná“, říká jí česky Rui a ona nerozumí. Je to dítě rodinného usmíření. Rui už nezlobí. Jenom málo. Někdy. „Ale nikdo už o tom neví. A proč by měl…“



« « «
Zpět na OBSAH
» » »