Cesta do Guinee Bissau

 

8.díl - No cumpu Lda

Život mezi dvěma ženami, dětí jako smetí, to Ruiovi nezabránilo, aby v roce 1993 založil firmu No cumpu Lda. Díky jeho předchozí práci na ministerstvu stavebnictví měl veškeré předpoklady uspět při získávání státních zakázek. První polovina devadesátých let byla obdobím realitivního klidu v zemi a vnitropolitická atosféra tak nahrávala rozvoji podnikatelských aktivit. Ne každý to zkusil. Rui ano. Je chytrý, vzdělaný a pracovitý. Během pěti let vybudoval podnik s dvěstě zaměstnanci a specializoval se na výstavbu silnic. To nerozlišuji silnice prašné a nebo asfaltové. Za dobu existence firmy jich zbudoval několik stovek kilometrů. Ne nadarmo se firma  v překladu jmenuje „Budujeme“. Na lopatky položil konkurenční firmu. Po počátečních potížích, kdy nebylo na výplaty zaměstnanců je v v druhé polovině devadesátých let na vrcholu. Nemyslí ani ve snu na to, že by se mu mohlo cokoliv špatného přihodit. Žije život guinejského milionáře. Pak přišli zdravotní potíže podobné těm, které má většina těch, kteří žijí ve stresu a ve špatné životosprávě. Žlučník, žaludek, dvanácterník. Operace v bissauské nemocnici skončila těžkou infekcí. Kvalita zdravotnické péče je i přes veškeré úsilí lékařů na velmi nízké úrovni, ale nebyla jiná možnost volby nemocnice. Pomoc musela být neodkladná. Rui nakonec skončil v pařížské nemocnici. 1000 Euro za den a nikdo se neptá jestli je máš. Rui tehdy měl. Ale pak přišel rok 1998 a naprosto nečekaně občanská válka. Nedaleko jeho domu vyrostla přes noc na cestě k letišti barikáda. Začalo se střílet. Kdo je proti komu? Lidé tomu nerozumí. Místní vojáci bez řádného velení, podpora povstalců ze strany Senegalu a sousední  Guinee (Conakry), zmatek, několik tisíc mrtvých, devastace země. Rui s rodinou utekl po napadení jejich domu do vesnice Prabis ležící několik kilometrů na západ od Bissau. Nestihli si s sebou vzít nic. Žádné prádlo, peníze, doklady. Naprosto nic. Přespávají ve volné příroděZničený vstupní objekt firmy No cumpu Lda., živí se s pomocí vesničanů. V Prabis zůstávají celkem čtyři měsíce než se podařilo odvézt rodinu do bezpečí na Kapverdské ostrovy. Z milionáře bezdomovec. Jen těžko si to lze představit. Ale to není vše. Když se mu podařilo vrátit zpět do Bissau, zjistil, že dům je zčásti zničen výbuchem granátu a zbytek vyrabován. Našel jenom doklady. Areál jeho firmy je rovněž zničen. Objekty jsou zčásti vypáleny, veškeré stavební stroje ukradené a nové osobní vozy zmizely. Byl jsem se tam s ním podívat. Nerad se tam vrací a i teď mu vyhrkly slzy. Je těžké dívat se jak někdo zmaří výsledky usilovné práce někoho jiného. Válka zadupala do země veškerou aktivitu nejen Ruie, ale všech. Od té doby se žije ještě více přítomností, přesněji aktuálním dnem. Zítra už třeba nebudu, musím si tedy užít dnešní den, nic nevylepšuji, nic příliš neopravuji, nikam zbytečně nespěchám, to je dnešní filosofie Guinejana. „Od té doby jsem nezaměstnaný“, opakuje mně Rui: „Potřeboval bych 4,5 milionů dolarů, abych vrátil firmu zpátky tam, kde byla. Na to už nemám sílu.“ Od politiky, které se nyní věnuje, k podnikání by se vrátil jedině za pomoci rodiny, plánovitě nechal vzdělat děti v Brazílii, aby každý mohl plnit jím přesně definovanou funkci v případné budoucí firmě: „A já budu prezident společnosti, to budu dělat já.“ Držím palce.Všem, kteří tam neztratili zlomky víry v lepší budoucno.



« « «
Zpět na OBSAH
» » »