Cesta do Guinee Bissau

 

9.díl - Pomsta

Čeká nás výprava do národního parku Cantanhez. Domnívali jsem se, že pojedeme jenom s Daddym, ale Rui chce s námi. Trochu nás to zaskočilo, protože jsme plánovali vlastní program a takto se budeme muset přizpůsobit našemu hostiteli. Nevadí. Jedeme na dva dny. Ráno vyjíždíme směr Safim, tam odbočujeme na západ směr Bafáta a po zhruba hodině jízdy  po asfaltové silnici zbudované nedávno za pomoci Evropské unie jsme na rozcestí v Bambadinca. Odbočujeme na jih. A za další hodinu jsme se před námi otevře nádherné panoráma u mostu Saltinho přes řeku Corubal. Na jediném místě v zemi tvoří řece překážku kamenné útvary. Voda se tlačí mezi kamenné průrvy, pění, přepadá. Úžasné místo. V zemi skutečně ojedinělé.
Most přes řeku Corubal, byl jediným betonovým mostem, který vystavěli Portugalci době koloniální nadvlády. U mostu, kousek od hlavní silnice, je malý hotel s restaurací. Zastavujeme se na krátké občerstvení. Majitelem hotelu je bývalý důstojník portugalské armády, který se zde osobně účastnil tvrdých bojů v době osvobozování od portugalské nadvlády. V objektu současného hotelu byla v tehdejší době umístěna silná jednotka portugalských vojáků, kteří most střežili. Portugalci zde již nebojují, tak proč se neujmout objektu, který by jinak zchátral jako mnoho jiných v zemi. Klientela hotelu je patrná na první pohled. Žádný černoch. Jenom Portugalci. Všichni ve věku kolem šedesáti. Hrají karty. Bývalí portugalští vojáci. Rui to tady zná dobře. Přiznal se opatrně k občaným záletům a daleko od hlavního města tady bývá v relativním bezpečí. Nezdržíme se dlouho, čeká nás ještě dlouhá cesta. Však se na tomto krásném místě ještě zastavíme na cestě zpět.

Vyjíždíme směr Qeubo. Po cestě Rui telefonuje a pak nám oznámí, že se dnes nezastavíme ve městě Buba: „Čekají na nás v Guiledje“. Jedeme tedy do Guiledje. „Poznáš hodně o historii naší země.“ Proč ne. Třicet kilometrů po prašné cestě, v autě bez klimatizace při čtyřiceti stupních ve stínu se blížíme k místu, kde poznáme historii země. „Jsme tady,“ oznamuje Rui. Aha, vidím vojenské auto, dělo, nějaké zbytky domů, zrezivělé plechy, pomníčky. Poprosím ho, abychom na chvíli zastavili, že uděláme několik fotografií. „Samozřejmě, že zastavíme,“ dostávám okamžitou odpověď. Netušené začíná. Okamžitě se nás ujímá skupina čtyř černochů, kteří nás nejprve vedou do jednoho ze dvou udržovaných objektů. Fotografie Luise Cabrala, ve fotokopiích jeho dopisy, prohlášení, výzvy. Ve vitrínách náboje, kopie různých osobních dokladů, zbytky nějakých hodnostní označení. Fotografie vesnice před zničením, po zničení portugalskými vojáky. Model vesnice je si před zničením. Odešel jsem ven, že udělám těch několik fotografií, abychom se dlouho nezdržovali. Fatálně se mýlím. Okamžitě musím zpět. Rui mě volá: musíme vyslechnout neskutečně podrobnou historii Portugalci zničené vesnice, která byla zároveň základnou portugalských vojáků – to trvá hodinu. V duchu si říkám, jak by asi zvládal neznalý Brazilec detailní historii Lidic. Asi taky blbě. Monika zmizela. Jdeme ven z muzea. Přestože jsme v tropickém pralese, tak tady není stín. Celsiova padesátka atakuje náš organismus. Průvodci nás vedou k místům, kde kdysi byly domy a dnes jsou zde krátery pozvolna zarůstající nálety. „Tady stála děla, “ oznamuje průvodce. To je možné, říkám si v  duchu já a podle ojedinělých zbytků plechových beden od munice o tom není pochyb. Rui se, zdá se, vcítil do role politika. S předstíraným zájmem poslouchá každého z průvodců, postojí u každého zrezivělého plechu či zbytku zdiva v písku. Mně už to nezajímá. Monika je kde? Šíleně dlouhá, nekonečně dlouhá další hodina a oživení přichází až na závěr – dlažba z pivních lahví. Portugalští vojáci byli ve vesnici 10 let a láhve všech piv, která vypili použili jako dlažbu pro chodník od tehdejšího heliportu k hlavnímu vchod. Několik tisíc lahví hrdlem dolu, dnem nahoru v jílovité zemině odolává i po čtyřiceti letech. Kde, sakra, ta Monika ! „Potřebuju na záchod“, slyším za sebou. No co asi mám dělat, říkám si v duchu, netuše, že neočekávané ženské problémy mají v pralese složité řešení. „A pokud potřebujete na záchod, tak támhle“, ukazuje vedoucí průvodců a současně zdůrazňuje, že voda je tam taky. Jasně, záchody padací a voda v nádobě je od loňského období dešťů. Moniko jsme v pralese, tady víc nebude. Tak dobře. A jak dlouho jsme tady? Celkem skoro tři hodiny. Rui je spokojen, že nám ukázal kus historie a my otráveni, že jsme mohli vidět něco víc guinejského. Rui se loučí s našimi průvodci, bývalými partyzány. My se s Monikou debatujeme o našem vnitřním naplnění z této návštěvy a Pak se shodnem na jediném: Když byl Rui se Zezinhou v roce 2005 u nás zavezli jsme je na Veselý kopec u Hlinska, abychom jim ukázali naši historii. Tehdy se nám zdálo, že spíše než skanzen a historie je zaujala klobása a pivo na závěr. No jasně, vždyť to co my jim ukazovali jako historii je jejich žhavá přítomnost. Proč by nám to měli obdivovat. A tak se nám Rui nevědomky pomstil: oni si „užili“ na Veselém kopci a my v Guiledje. My chtěli aby pochopili naši historii a oni zase jejich. Je to jedna – jedna. Hlavně ať už jsme pryč. V autě se pak pokusím uvolnit vnitřní napětí a přes sevřené zuby prohlásím, že muzeum se přece jen dělá jinak. "Oni se to učí," odpoví mně klidně Rui.



« « «
Zpět na OBSAH
» » »